O zrození ze Světla, aneb síla myšlenky
Novodobá historie Tremidu se začala psát teprve před dvě stě padesáti třemi lety, tedy v roce 1232. Právě tehdy totiž vojevůdce Olgen, sídlící se svým kmenem na Návětrném pobřeží, vyrazil do vnitrozemí, aby rozšířil své území až do míst, kde začíná Pohraniční les. K tomuto činu ho nevedlo nic jiného, než nově nalezená víra ve Světlo, jenž mu představil zástupce templářského řádu přicházející jako misionář z „civilizovaného severu“. Olgena myšlenka možnosti spasení skrze Světlo natolik ovlivnila, že na jejích principech založil celé fungování svého nově vybudovaného státu, jenž nazval královstvím a jemuž byl on jediným právoplatným vládcem. Čas Olgenovy vlády samozřejmě skončil již před mnoha lety, nicméně zákony které tenkrát zavedl se s postupem let staly základními stavebními kameny dalších, takových jaké v Tremidu platí dnes. Na dodržování těchto zákonů již samozřejmě nedohlíží Olgen osobně, již několikrát si mezi sebou trůn předali mužští následovníci jeho pokrevní linie. Tím současným je Zaltar, zvaný nemilosrdný.
O pravé víře, aneb konec Hierarchů
Spolu se spojením kmenů a samosprávných městeček v jedno království přišla krom formální změny i jiná, taková, která znamenala násilné ukončení předchozí víry obyvatel a jejich přestup na víru ve Světlo. Po staletí totiž pobřeží i pláně ovládala víra jiná, samovolně vyplynuvší z řádu věcí, koloběhu přírody a magie, která byla přirozenou součástí lidských životů. Hierarchové, jak byli souhrnně nazýváni větší i menší bůžci, provázeli člověka od narození až do konce jejich životů a dokonce i za ně, kdy jejich duše odváděli k sobě, do Nekonečných plání. Lidé se k nim modlili za úrodný déšť, nalezení ztracených věcí, prokletí sousedovy ovce; Hierarchů existovalo právě tolik, kolik bylo třeba, prolínali se jeden v druhého, vznikali a zanikali společně s tím, v co bylo zrovna třeba věřit, za co bylo třeba se modlit.
Utvoření Tremidského království však znamenalo násilný konec této polyteistické víry. Její zákaz, pronásledování těch, kteří ji praktikovali, zničení svatyní i oltářků stojících podél cest. Ve Světle totiž není místo pro pověry a už vůbec v něm není prostor modlitby k někomu, kdo může svou mocí uškodit. Takový bůh totiž dle Světla není bohem, ale démonem kterého je třeba se zbavit.
Základním principem víry ve Světlo je představa o něm, jako o žijící, nekonečně dobré a nekonečně moudré bytosti, jenž je těm kteří ji následují schopna udělit odpuštění za jejich hříchy, vést je na cestě ke správnému životu a v jejich smrti jim dopřát očištění od všeho pozemského, přijmout je do sebe. K tomu, aby se však člověk za věřícího ve Světlo mohl pokládat, musí projít ještě jednou, zásadní proměnou. Odmítnout vše magické jako špatné, pokažené a jako něco co si zasluhuje spíše jeho slitování a ochranu před sebou samým, než co by měl vyhledávat když se ocitne v nouzi.
O magické univerzitě, aneb zlatá klec
Mimo odmítnutí starých bohů a veškerých domácích rituálů, bylo třeba vypořádat se z otázkou mágů. Magie lidu z plání a pobřeží vždy kolovala v žilách a nebylo tak pravděpodobné, že pouhá změna víry by tento fakt zastavila. Pro tento problém měl však řešení již onen templářský misionář, ser Lucius, který jako první o Světle promluvil s Olgenem. Na základě jeho rad, tedy vznikla magická univerzita ve městě Niral. Právě do ní byli, a stále jsou, shromažďovány všechny děti u kterých se projeví magické nadání. Většinou již ve věku pěti nebo šesti let bývají odebrány od rodin a převezeny na půdu univerzity, ve které studiem a prací stráví zbytek svého života. Neboť Světlo, ač laskavé a odpouštějící, vidí magii jako dotek temných sil na člověku a věří, že mág který není pod dohledem, není řádně cvičen a vychováván nechává tyto temné síly v sobě bez dozoru růst, až jim může zcela propadnout. Jen ve výjimečných situacích mají mágové půdu univerzity povoleno opustit. Jde o případy, kdy si jejich službu vyžádá sám král, nebo správce některého z velkých měst. I v takových chvílích však musí povolení konkrétnímu mágovi udělit také rektor a mimo univerzitu jej doprovázejí templáři.
O templářích, aneb služba Světlu
Zakladatel templářského řádu v Tremidu, ser Lucius, si v jeho naprostých počátcích povolal na pomoc své druhy z Lartonského království. Právě s nimi společnými silami založil sídlo řádu nedaleko malého městečka Svoroň, právě s nimi dohlížel na stavbu a později i začátky fungování Magické univerzity a právě s nimi začal cvičit první místní hochy a dívky ve službě Světlu. Stejně jako mágové, i děti které si přejí stát se templáři (nebo jejich rodiče zkrátka nemají na to, aby pátého potomka uživili a dají jej řádu), jsou odváděni od rodin velice mladí, kolem pátého roku věku. Další roky pak tráví učením, meditací, oprošťováním se od emocí, cvičením s vybranou zbraní a prací pro opatství. Teprve když dosáhnout dvaceti let a Světlo je přijme tím, že jim požehná darem první z jejich neobyčejných schopností, mohou templářské opatství opustit. Neznamená to ale, že by byli volní. Je jim určeno místo, na kterém budou vykonávat svou službu a bojovat proti veškerému magickému zlu. Někteří jsou přesídleni do měst a vesnic aby dohlíželi na to, že kořenářky nedělají nic jiného než neškodný sběr bylinek, odháněli magická stvoření a pomáhali v řešení civilních sporů. Další jsou vysláni do hlavního města, kde se přidají ke králově osobní stráži. A nakonec ti poslední, těm je určen služba v Niralu, v magické univerzitě. Nejen, že ve městě mají povinnost stejnou, jako jejich bratři v jakémkoli jiném, ale zodpovídají za bezpečí mágů na univerzitě. To znamená, že se žádný nesmí sám dostat ven, stejně jako to, že na půdu univerzity nesmí nikdo neohlášený vstoupit. Hlídkují na zahradě s vysokou zdí, procházejí chodbami s koberci, které tlumí jejich kroky, mlčky stojí v rohu jídelny… mágové s nimi nemluví a oni nemluví s mágy. Zvláštní symbióza vzájemného strachu a respektu za roky, které univerzita funguje způsobila, že se tyto dvě frakce navzájem jen málokdy vnímají jako skutečné lidské bytosti.